IRON MAN  ("Železňák")

    Triatlon jako sport je poměrně mladý. Jde o závod při němž se nejprve plave, poté jede na kole a nakonec běží a všechny disciplíny na sebe ihned navazují. Variant délek jednotlivých tratí je spousta, ale u tzv. "Železného muže" je přesně zadán jako 3,8 km plavání, 180 km na kole a na závěr 42 195 m běhu, čili Marathon. Jde o nejdelší triatlon, který se vůbec koná.

    Je to asi sedm let, co jsem u kamaráda Jardy doma na zdi uviděl diplom za absolvování  "Železňáka". Aniž by se přímo triatlonem zabýval, chtěl ho zkusit a po opravdu krátkém tréninku ho zvládl. Ne, že by to bylo tak snadné, ale něco měl natrénováno z basketu (hrál ligu) a zbytek byla otázka všeobecné kondice a poté především vůle na trati. Ani nevím proč, ale tenkrát jsem se rozhodl, že ho jednou zvládnu také. Já popravdě neměl běhání, ani cyklistiku a už vůbec ne plavání nějak moc v lásce. Jsem spíš na herní sporty, a tak mi trvalo oněch sedm let, než jsme se opili při jedné akci v hospůdce na Kleštěnici a nerozvážně jsme se vsadili, že do roka a do dne musíme "Železňáka" udělat. Bylo nás dost přes deset lidí a řekl bych tak půl na půl vytrvalci a Ti na herní druhy sportů. Takřka shodně jsme si naplánovali individuální tréninky na začátek roku 2002. U mne tomu předcházel poměrně hodně alkoholicky založený týdenní lyžařský Silvestr v Krkonoších. Ještě jsem si chtěl užít před tím, než začne dlouhý tvrdý trénink na triatlon.

    Dnes několik z nás může říci, že nám tato sázka změnila život. Někteří jsme se začali učit alespoň trochu technicky plavat, někteří jsme poprvé v životě běželi více než dvacet kilometrů a někteří začali už v zimě jezdit na kole doma, aby najezdili co nejvíc kilometrů (s kolem to nebyl můj případ). Všichni ale podstatně omezili konzumaci alkoholu a věnovali tréninku většinu volného času. Samotný trénink se brzy po začátku radikálně rozrůznil. Někdo ještě vyčkával, někdo začal běhat ještě s kocovinou ze Silvestra a někteří to vzali přímo vědecky. Zajeli si do Prahy na FTVS, nechali si změřit anaerobní práh, koupili tzv. Sport-testry a začali trénovat podle vědecké metody rozvoje vytrvalostních schopností s neustálým dohledem tepové frekvence (mnohdy i v noci). 

    Brzy se sázka v každém z nás změnila v osobní výzvu a sázkový vklad 1000,- Kč ztratil jakoukoliv hodnotu. Nyní je to výhradně sázka se svým svědomím a svou vůlí. Všichni z "budoucích železňáků" se domluvili na termínu v polovině letních prázdnin. Jen já vzhledem k alergiím musím odjet závod ještě v červnu před pylovou sezónou.

    Den "D", alespoň pro mne, je stanoven na 1. 6. 2002. Je to sobota a s poklidnou atmosférou dětského dne to jistě nebude mít nic společného. Nemůžu dospat. Od čtyř jsem napůl vzhůru a čekám až budík oznámí 5,30. Musím naložit kolo, a dojet z Plzně do Hořovic. Začínáme v půl osmé v bazénu. Mými sparring partnery budou Píp a Vavřa. Oba také ještě nikdy "železňáka" nejeli, takže trojnásobná premiéra. O zázemí, měření časů a občerstvení se nám postarali Filípo, Markéta a její sestra Marcela. Ve čtvrt na osm se začínáme soukat do neoprénů. Jsme nažhaveni, ale nevíme, co nás čeká. Po ránu na startu máme ještě spoustu humoru, a tak startovní skok plavání jsme pojali co nejvíce exhibičně. Pak už začal samotný souboj s tratí "Železného muže" a zároveň nás samých se sebou. Pokud bych mluvil za sebe, tak plavání je pro mne nečekaně nejoblíbenější disciplína. Neoprén ještě podpořil moji zlepšující se techniku, a tak necelé čtyři kilometry pro mne byly pohodové. Opravdu v klídku jsem si vytvořil osobní rekord 1:11:00. Takový čas jsem rozhodně nečekal. Vavřa se zdržel při svlékání neoprénu, který ho spíš brzdil, než by mu pomáhal a Píp také zaplaval svůj osobní rekord. V podstatě jsme doplavali ve slušných časech bez větší únavy.

    Převléknout a začíná moje neoblíbené kolo. Mám půjčené hodně dobré triatlonové kolo, ale nevím jestli mi nahradí nedostatek letos najetých kilometrů. Vyrážíme na čtyřiceti kilometrový okruh. Občerstvovací stanoviště máme v Cerhovicích na náměstí. První kolečko proběhlo relativně v pohodě. Já mám celkem ještě sílu a kluci tolik nešlapou. Od druhého se už začal projevovat rozdíl v najetých kilometrech mezi mnou, Pípem a především Vavřou. Ten nám bez problémů ujížděl a potkávali jsme ho jen na občerstvovačce, kde na nás čekal. Popravdě, optimismus a humor se s přibývajícími kilometry vytrácel. Především u mne. Ještě nikdy jsem nejel na kole víc než 120 kilometrů a dnes to bude 180, a pak ještě maraton. Vavřa stále v pohodě, Píp těsně za ním a já už si počítám poslední kilometry s nasazením vůle. Ještě pár rovinek, abychom skutečně najeli přesně stanovený počet kilometrů a dojíždíme do parku Dražovka, kde nás čeká maratonek.

    Když jsem slézal s kola, neměl jsem už mnoho chutí nějak běhat, natož maraton, ale o tom je tento celý závod. Člověk si tu musí tak zvaně "hrábnout". Mnohem horší než nohy byl stav mých vnitřností. Vůbec mi nesedla speciální energetická strava v průběhu závodu a zlověstné bublání v mých střevech a začínající žaludeční křeče nevěstily nic dobrého. Bohužel už po pár stovkách metrů běhu jsem poznal, že běh bude "Očistcem". Nohy by mohly, ale bolest v břiše zabraňovala jakémukoliv rychlejšímu pohybu. Za normálních okolností bych asi sbalil kecky a skončil, ale dnešek je pro mne takřka životní výzvou. Výzva to sice je, ale proti šílené bolesti nelze bojovat. Zaběhl jsem do křoví a vypořádával jsem se těžkým průjmem. Po troše uvolnění jsem se pokusil pokračovat v běhu, ale další křeče mne zase do křoví vrátily. Bylo mi hodně mizerně a co nejhůř, celý maraton před sebou. Z toho všeho se mi nakonec udělalo špatně i od žaludku, a tak to muselo ven. Horem, dolem, jak tohle zvládnu ? Pokouším se znova běžet. Bohužel mne mezi tím Vavřa vzal o celé téměř tříkilometrové kolečko. Celý zelený pokračuji. Nevím co si u občerstvovačky dát. Jenom pít, nebo radši nějaké jídlo ? Trápení pokračovalo v podstatě po celý běh. Šestkrát jsem musel do křoví, než jsem se dostal do posledních kol. Totálně zničený celodenní únavou a ještě střevními potížemi jsem se poslední kilometry ploužil do cíle takřka v bezvědomí. Kromě toho už běžíme s Pípem za úplné tmy. Píp má přede mnou náskok jednoho kola a dvě předposlední běžíme spolu. Vavřa je tou dobou už v cíli a poměrně dost v pohodě. Ve tmě není vidět kam člověk šlape, takže poslední, co by mne dnes ještě mohlo potkat, je výron. Naštěstí ale kotníky vydržely a po skutečně těžkém souboji s vlastní vůlí jsem se došoural do cíle. Mám to !!! To je to jediné, co se mi honí hlavou. Hlava se mi točí, mžitky před očima, střeva nadranc a o nohách vůbec nevím, ale jsem tu !!!

    Musím říci, že to byla skutečně nejtěžší zkouška vůle a odolnosti v mém životě. Je to ideální příležitost podívat se na dno svých sil. Možná i někam pod něj. A o tom to pro mne celé bylo. Samozřejmě se najdou tisíce lidí, kteří zvládnou tento závod o několik hodin rychleji a na konci jsou v pohodě, ale jsem si jist, že je mnohem více lidí, pro které je absolvování "železňáka" jen šílenou představou. Přesně jako to bylo pro nás, ještě před půl rokem !

    Tímto děkuji Pípovi a Vavřovi za podporu při absolvování závodu  a Markétě, Marcele a Filípovi za vytvoření perfektního zázemí během celého triatlonu a přeji hodně štěstí a pevnou vůli budoucím "železným mužům".

P:S.:

   Uběhly dva měsíce a mohu dopisovat další řádky kolem Ironmana. Jak jsem již psal v úvodu, nebyl jsem sám, kdo se rozhodl tento závod absolvovat. Celkem nás bylo přes deset, ale bohužel po nás třech se na start dalšího, tentokrát oficiálního Ironmana, postavili jen dva naši přátelé. Roman a Filípo. Na oplátku jsme jim jeli pomáhat se zázemím já s Pípem. Závod se konal 10.8.2002 v parku zámku Konopiště u města Benešov a byl rovnou Mistrovstvím republiky v dlouhém triatlonu a zároveň i kvalifikací pro reprezentaci ČR pro Mistrovství světa ve francouzkském Nice.

   Roman s Filípem rozhodně neskrývali své ambice na Francii. Ještě na parkovišti, když na poslední chvíli smontovávali kola a současně míchali iontové nápoje, se cítili "na bedně". Reprezentanti se již rozplavávali v rybníce, když Roman teprve hledal svůj neopren a Filípo teprve zkoušel, zda se do svého (také vypůjčeného) vejde. Ale vešli se oba. Nesmělé osmělení a po startovním výstřelu v 7.00 se vrhají do vln rybníka. Brzy po startu se celý peleton rozdělil na tři skupinky. Vpředu závodníci ve velmi rychlém kraulu, za nimi pomalí kraulaři s Filípem a poté následovala skupina rekreačních plavců na čele s Romanem, který střídal kraul a prsa. Na konci celého závodního pole plaval, resp. se v podstatě topil, nějaký vousatý pán. Jak tento člověk chce uplavat 4 kilometry tímto stylem, to jsme s Pípem nechápali.

   První vybíhali z vody čeští reprezentanti v časech už od 49-ti minut. Filípo udržel své tempo po celou dobu a vylézal již v 1:17 a poté i Roman v čase kolem 1:30. Rozdíly v plavání byly velké, ale pro cyklistickou část nijak rozhodující. Roman to nakonec potvrdil. Už kolem 90-tého kilometru předjížděl Filípa, který se na kole docela dost trápil. Místní šedesáti kilometrový okruh je dost kopcovitý a to Filípovi moc nesedlo. Pomalu tuhnul a jeho výraz se měnil na rozzuřeného býka. A dost sprostého. Kluky jsme povzbuzovali průběžně na několika místech trati a natočili jim pár záběrů jejich cyklistické techniky. Závěr kola. Roman dojíždí do depa a během převlékání se snaží si odpočinout. Viditelně nikam nepospíchá. Ale rozhodně nevypadá úplně zničeně. A na první metry maratonu vybíhá dost svěže. Asi po čtvrt hodince přijíždí Filípo. Je poměrně zničený, prý ho bolí chodidlo. Přesto se dává trochu dohromady a vyráží na maratonskou trať také.

   Paradoxně krátce po jeho odběhnutí již do cíle celého triatlonu dobíhá vítěz. Jeho čas je pro nás naprosto neskutečný  9:07. To vše za devět hodin !? No nic, tím si nebudeme kazit náše výkony. Roman si začíná prožívat své peklo na zemi. Nohy tuhnou, začíná chodit a do cíle je ještě hodně daleko. Filípo, ač na to ve výrazu nevypadá, běží poměrně dost rychle. Ani ne po polovině maratonu Romana předbíhá a začíná se mu vzdalovat. Z rad zkušených triatletů víme, že nejhorších je posledních 10 kilometrů. Filípo stále běží a dokonce se nám zdá, že na poslední dvě kola chytil nějakou druhou mízu a na občerstvovačce se už nechce ani moc zdržovat. Roman už delší dobu střídá běh s chůzí, ale přesně krize posledních deseti kilometrů ho doráží a poslední tři tříkilometrové okruhy už jen rázně pochoduje. Má dost. Filípo doběhl pro nás v super čase 13:17. Roman dochází do cíle takřka přesně o hodinu později.

   Co je podstatné ? Oba to dokázali ! Dojít nebo doběhnout ? To je pro nás jedno. Bylo to šílené a zároveň teď po závodu skvělé. Až přebolí za dva tři dny zakyselené svaly, zbydou jen vzpomínky na překonání sebe sama. Touto cestou chlapi ještě jednou gratuluji a doufám, že naše řady rozšíří minimálně ještě jeden z nás. Nechci jmenovat, ale držím Ti Káďo palce. !!!!!!!!!!!!!!!!!